Měniče iontů (ionexy) slouží k zachycování rozpuštěných látek v ionizovaném stavu, nesoucích kladný nebo záporný náboj. V podstatě se jedná o vysokomolekulární látky s prostorově uspořádaným skeletem, na kterém jsou navázány funkční skupiny schopné disociace. Ty při ní uvolňují jednoduché ionty (tzv. protiionty) a samy tak získávají opačný náboj. Protiionty jsou k funkčním skupinám vázány poměrně slabými vazbami a za vhodných podmínek mohou být vyměněny za jiné ionty z roztoku, mající stejný náboj. Ionexy se dělí podle náboje uvolňovaného (vyměňovaného) iontu na katexy a anexy.
Původními, slabě vázanými, protiionty u katexů jsou vodíkové nebo sodíkové kationty, u anexů potom hydroxidové nebo chloridové anionty. Podle protiiontu mluvíme o ionexu v H+, Na+, OH- nebo Cl- formě, případně říkáme, že ionex pracuje v H+, Na+, OH- nebo Cl- cyklu.
Podle schopnosti disociovat v závislosti na hodnotě pH se ionexy dělí na silné a slabé. Disociace funkčních skupin silných (silně kyselých) katexů a silných (silně bazických) anexů není ovlivňována hodnotou pH a tyto ionexy lze použít v kyselém i v alkalickém prostředí. Použití slabých ionexů (slabě kyselých katexů a slabě bazických anexů) je omezeno na oblasti pH, kde disociace jejich funkčních skupin není potlačena.
V principu je iontová výměna proces diskontinuální: každý ionex obsahuje omezený počet funkčních skupin, proto může vyměnit jen určité množství iontů a poté je nutné ho regenerovat. V klasickém kolonovém uspořádání mluvíme o tzv. pracovním cyklu ionexu, který se skládá ze čtyř fází:
Díky zakoncentrování zachycených iontů na ionexu a jejich uvolnění do relativně malého objemu regeneračního roztoku mají ionexy značný potenciál pro recyklaci látek zachycených z odpadních vod.
Stejně tak lze ionexy používat pro získání změkčené či demineralizované vody. V energetice kvalita upravené vody za demineralizační linkou nedosahuje požadované kvality a je nutno použít další stupeň - směsné lože (mixbed) ze silně kyselého katexu a silně bazického anexu. Výstup z mixbedu odpovídá kvalitě tzv. ultračisté vody.
Při úpravě přídavné vody pro napájení parních nebo horkovodních kotlů je dostačující úprava změkčením na silně kyselé ionexové koloně. Podle charakteru upravované vody, a hlavně pro využití vratného kondenzátu je zařazována dekarbonizace (odstraňování hydrogenuhličitanu vápenatého) na slabě kyselém katexu.
stávající high-tech
Je možné vsádkové i kontinuální uspořádání, které je mnohem běžnější.
Pro kontinuální aplikace je obvyklým uspořádáním systém náplňových kolon.
Pro čištění vstupních vod s vyšším obsahem nerozpuštěných látek jsou vhodné kolony s ložem ve vznosu.
Iontovou výměnu lze provádět i v nepřetržitém provozu v kontinuální koloně, ve které se voda i ionex pohybují v protiproudém uspořádání. Ionex postupně prochází oblastí výměnnou, prací, regenerační a vymývací a vrací se do oblasti výměnné.
Komerčně dostupné ionexy jsou obvykle na bázi polymerních pryskyřic, vyráběné ve formě zrn o průměru desetin mm až po cca 1,5 mm.
Ionty; primárně anorganické, nicméně v některých případech lze použít i na látky organické v iontové formě.
V případě ionexů jsou požívány látkové koncentrace (mol/l).
Vzhledem k omezené kapacitě ionexů se vstupní koncentrace odstraňovaných iontů pohybují maximálně v desítkách mmol/l, což může odpovídat hmotnostním koncentracím cca do 1000 mg/l.
Selektivita ionexu: Míra zadržení není pro všechny ionty stejná, je dána vlastnostmi ionexu i iontu samotného. Pro konkrétní složení vstupní vody je třeba zvolit správný typ ionexu.
Teplota vody: Vysoká teplota negativně ovlivňuje funkci některých ionexů.
Přítomnost agresivních látek: Některé sloučeniny (např. silná oxidační činidla) mohou vést k destrukci ionexu.
Sloučeniny tvořící nevratnou vazbu: Některé organické i anorganické sloučeniny se mohou nevratně vázat na ionex a tak ho vyřadit z provozu.
Kapacita ionexu: Počet molů iontů dělený jejich nábojovým číslem, které zachytí hmotnostní či objemová jednotka ionexu. Běžně v jednotkách mol/kg.
Specifické zatížení: Průtok kolonou ionexu vztažený na jednotkový objem, obvykle 10 - 25 m3/(m3.h).
Výška lože (vrstvy ionexu): typicky 0,75 - 2 m
Za optimálních podmínek je účinnost odstranění cílového iontu až 99 %.
Ne, naopak v některých případech se ionex může stát nosičem mikroorganismů.
Dány jednak kolonami, potrubím a čerpadly, jednak vlastními ionexovými náplněmi. Závisí na objemu a složení vstupu i na požadavcích na kvalitu výstupu.
V kolonovém uspořádání je zastavěná plocha malá.
Spojená s čerpáním vstupní vody, prací vody a regeneračního roztoku.
Je nutná schopnost vyhodnotit data procesu a na jejich základě rozhodnout o včasné regeneraci ionexu.
Kromě elektrické energie jsou hlavní náklady spojeny s regeneračními činidly. Obecně platí: čím vyšší vstupní koncentrace iontů, tím vyšší provozní náklady.
Regenerační činidla: Podle typu ionexu kyseliny (HCl, H2SO4, někdy HNO3), hydroxid (NaOH), nebo NaCl.
pH, konduktivita, tlaková ztráta, koncentrace konkrétních iontů
Vyčerpaný regenerační roztok: buď je likvidován jako kapalný odpad, v některých případech může být zpracován pro rekuperaci zachycených látek.
Prací voda
Ve specifických případech se ionex neregeneruje, ale likviduje jako odpad.
Separace nerozpuštěných látek, tuků, olejů a agresivních sloučenin.
V případě příliš vysokých koncentrací cílového znečištění adekvátní technologie předčištění (např. srážení, koagulace, membránová separace).
Obvykle koncový stupeň čištění.
Harland, C. E. (1994). Ion Exchange: Theory and Practice. Cambridge, Royal Society of Chemistry.
Zagorodni, A. A. (2007). Ion Exchange Materials: Properties and Applications.
Tchobanoglous, G., et al. (2014). Wastewater engineering: treatment and resource recovery. New York, NY, McGraw-Hill Education.