Většina fyzikálně chemických procesů čištění vstupních vod je ze své podstaty pouze separačních. Jednou z cest, jak docílit transformace, případně částečné či úplné destrukce polutantů je aplikace silných oxidačních činidel.
Oxidovat lze i některé anorganické sloučeniny, např. kyanidy na kyanatany, případně až na CO2 a N2, nebo sulfidy na elementární síru či sírany.
Nicméně většina oxidačních procesů cílí spíše na organické polutanty, které jsou oxidovány na látky jednodušší, méně toxické, lépe biologicky rozložitelné, v ideálním případě až na CO2 a H2O.
Specifickou skupinou jsou tzv. pokročilé oxidační procesy (Advanced Oxidation Processes AOPs) jejichž společným jmenovatelem je průběh za běžných teplot a tlaků. Většina AOPs je založena na generování hydroxylových radikálů, které jsou vlastním oxidačním činidlem. Tyto radikály jednak patří k nejsilnějším oxidantům (jejich standardní redox potenciál 2,8 V je vyšší než u ostatních běžně dostupných oxidačních činidel s výjimkou fluoru), jednak vykazují malou selektivitu – jsou schopné oxidovat široké spektrum sloučenin.
AOPs lze rozdělit do dvou velkých skupin: procesy chemické a procesy fotochemické.
V případě fotochemických AOPs zásadní roli hraje ultrafialové záření (UV), tedy záření s vlnovou délkou 200 - 400 nm.
V omezených případech může být použito i samotné UV záření. Buď pro přímou fotolýzu (přímý rozklad polutantu, který absorbuje danou vlnovou délku UV záření), nebo pro hygienické zabezpečení.
ve vývoji
Reaktor a celkové uspořádání procesu závisí na konkrétním zvoleném procesu. Do značné míry lze fotochemické AOPs brát jako rozšíření chemický AOPs, radikály mohou být generovány například následujícími kombinacemi: UV/H2O2, UV/O3, UV/O3/H2O2 nebo foto-Fentonovou reakcí.
Specifickou skupinou jsou heterogenní fotokatalytické procesy, při kterých oxidační (a redukční) reakce probíhají na povrchu fotokatalyzátoru - polovodiče, který je aktivován dopadajícím zářením o vhodné vlnové délce. V současnosti je nejrozšířenějším fotokatalyzátorem oxid titaničitý TiO2, který pro aktivaci potřebuje UV záření. Fotokatalyzátor může být použit ve formě suspenze (kterou je následně třeba separovat), nebo v tenké vrstvě na vhodném nosiči.
Fotooxidační reaktory se liší použitým zdrojem UV záření (UV lampy lišící se intenzitou a vlnovou délkou záření) a vnitřním uspořádáním. Obecně musí zajistit rovnoměrnou distribuci záření v celém objemu vstupní vody, v případě fotokatalýzy je nezbytný kontakt s katalyzátorem a přísun kyslíku, který je konečným akceptorem elektronů.
Především organické rozpuštěné látky, které jsou toxické a/nebo obtížně biologicky rozložitelné.
U kombinací UV s dalšími činidly v rozmezí obvykle od jednotek po stovky mg/l, v případě heterogenní fotokatalýzy (UV/TiO2) je proces omezen na koncentrace nižší.
Dávka oxidačního činidla: Většinou rozhodující z hlediska ekonomické proveditelnosti. Hydroxylové radikály nejsou selektivní a mohou být spotřebovávány i na vedlejší reakce.
Potenciál procesu pro tvorbu nežádoucích (toxických) vedlejších produktů: Produkty částečného rozkladu některých látek mohou být rizikovější než původní polutant.
Přítomnost zhášečů radikálů: Některé látky, označované jako zhášeče (radical scavenger), eliminují vzniklé radikály a zvyšují spotřebu činidel a snižují účinnost procesu. Jde například o uhličitany nebo hydrogenuhličitany.
Použitelnost fotochemických reakcí je limitována řadou vlastností vstupní vody: přítomností nerozpuštěných látek, zákalu nebo vysokými koncentracemi organických látek.
Stejně jako u klasické oxidace je průběh a účinnost AOPs ovlivňována reakční dobou, teplotou, tlakem, v některých případech hodnotou pH a celkovým složením vstupní vody. Před návrhem konkrétní technologie je nutné provést testy pro ověření použitelnosti a získání dat pro optimalizaci procesu, včetně zjištění dávky oxidačního činidla, případně množství vynaložené energie.
Silně závislé na charakteru vstupní vody a typu procesu. Zejména u oxidace organických látek nelze předpokládat stoprocentní degradaci. Značný rozdíl může být mezi účinností odstranění konkrétní organické látky a celkovým odstraněním organických sloučenin (ChSK , TOC).
Je možná, ale záleží na složení vstupní vody a dávce činidla. Samotné UV záření je využíváno pro hygienické zabezpečení vody.
Silně variabilní podle zvoleného oxidačního procesu a charakteru a množství vstupní vody.
Odvíjí se zcela od množství čištěných vod a zvoleného typu oxidačního procesu.
Práce s látkami, které mají toxické a/nebo korozivní účinky.
Rizika UV/TiO2 procesu jsou zanedbatelná.
Je spojena se spotřebou el. energie pro UV lampy. Při kombinaci s ozonem je třeba započítat i jeho produkci.
Porozumění principům daného procesu, pochopení faktorů, které ho ovlivňují a znalost možných rizik a problémů jsou naprosto nezbytné.
Spojené s náklady na elektrickou energii, případně s aplikací pomocných činidel.
Podle typu procesu H2O2, O3, katalyzátor
Pomocné chemikálie, např. kyseliny a zásady pro úpravu pH, případně redukční činidla (siřičitan, thiosíran) pro eliminaci zbytkových koncentrací oxidačního činidla.
průtok, dávka činidel, pH, ORP, teplota, zbytková koncentrace oxidantu na výstupu
Oxidační procesy mohou někdy vést k tvorbě sraženiny, kterou je nutné oddělit a zpracovat.
V případě Fentonovy reakce je železnatý katalyzátor odstraněn vysrážením.
Při použití fotokatalyzátoru v suspenzi lze za odpad považovat i degradovaný katalyzátor.
Odstranění nerozpuštěných látek i zákalu.
Někdy je nezbytností odstranění zbytkových koncentrací oxidačního činidla. Např. přídavkem vhodného redukčního činidla.
V případě oxidace organických látek jsou často konečným produktem jednodušší, snáze rozložitelné látky. Pak je nutné biologické dočištění.
Další alternativou může být odstranění nízkých koncentrací reziduálních látek adsorpcí.
Kabdasli, I. and O. Tunay (2010). Chemical Oxidation Applications for Industrial Wastewaters, IWA Publishing.
Tchobanoglous, G., et al. (2014). Wastewater engineering: treatment and resource recovery. New York, NY, McGraw-Hill Education.
Parsons, S. (2004). Advanced oxidation processes for water and wastewater treatment. London, IWA.
Rao, D. G. (2013). Wastewater treatment: advanced processes and technologies. London, IWA Publishing.