Většina fyzikálně chemických procesů čištění vstupních vod je ze své podstaty pouze separačních. Jednou z cest, jak docílit transformace, případně částečné či úplné destrukce polutantů je aplikace silných oxidačních činidel.
Oxidovat lze i některé anorganické sloučeniny, např. kyanidy na kyanatany, případně až na CO2 a N2, nebo sulfidy na elementární síru či sírany.
Nicméně většina oxidačních procesů cílí spíše na organické polutanty, které jsou oxidovány na látky jednodušší, méně toxické, lépe biologicky rozložitelné, v ideálním případě až na CO2 a H2O.
V případě klasické chemické oxidace jsou aplikována oxidační činidla jako ozon, manganistan draselný, peroxid vodíku nebo sloučeniny chloru (přímo chlor, chlornan nebo oxid chloričitý).
Řada z těchto činidel (ozon, sloučeniny chloru) je využívána i pro hygienické zabezpečení vod.
stávající běžná
Je možné vsádkové i kontinuální uspořádání.
Design reaktoru se odvíjí od charakteru vstupní vody a použitého činidla. V případě aplikace plynů (O3, Cl2, ClO2) musí být zajištěn intenzivní kontakt plynné a kapalné fáze a současně eliminace zbytkového činidla v plynu vystupujícím z reaktoru.
Rozpuštěné organické, případně i anorganické znečištění
V širokém rozmezí obvykle od jednotek po stovky mg/l
Potenciál procesu pro tvorbu nežádoucích (toxických) vedlejších produktů: Např. v případě aplikace chloru na vstupní vody obsahující organické látky je značné riziko vzniku chlorovaných sloučenin. Produkty částečného rozkladu některých látek mohou být rizikovější než původní polutant.
Dávka oxidačního činidla: Většinou rozhodující z hlediska ekonomické proveditelnosti. Oxidační procesy obvykle nejsou zcela selektivní a činidlo může být spotřebováno i na vedlejší reakce.
Průběh a účinnost oxidačních procesů je obecně ovlivňována reakční dobou, teplotou, tlakem, v některých případech hodnotou pH a celkovým složením vstupní vody. Před návrhem konkrétní technologie je nutné provést testy pro ověření použitelnosti a získání dat pro optimalizaci procesu, včetně zjištění dávky oxidačního činidla.
Silně závislé na charakteru vstupní vody a typu procesu. Zejména u oxidace organických látek nelze předpokládat stoprocentní degradaci. Značný rozdíl může být mezi účinností odstranění konkrétní organické látky a celkovým odstraněním organických sloučenin (ChSK, TOC).
Je možný, silná oxidační činidla vykazují i dezinfekční účinek. Nicméně záleží na složení vstupní vody a dávce činidla. Řada oxidačních činidel (sloučeniny chloru, ozon) je využívána právě pro hygienické zabezpečení vody.
Silně variabilní podle typu oxidačního činidla.
Odvíjí se zcela od množství čištěných vod a zvoleném typu oxidačního procesu.
Řada oxidačních činidel má toxické a/nebo korozivní účinky. Platí zejména pro aplikaci ozonu a chloru.
Liší se podle typu činidla. V případě ozonu je potřeba počítat se spotřebou el. energie pro jeho generování.
Porozumění principům daného procesu, pochopení faktorů, které ho ovlivňují a znalost možných rizik a problémů jsou naprosto nezbytné.
Odvíjí se především od použitého oxidačního činidla, případně pomocných chemikálií.
Samotné oxidační činidlo
Pomocné chemikálie, např. kyseliny a zásady pro úpravu pH, případně redukční činidla (siřičitan, thiosíran) pro eliminaci zbytkových koncentrací oxidačního činidla.
průtok, dávka činidel, pH, ORP, teplota, zbytková koncentrace oxidantu na výstupu
V případě aplikace ozonu je nutné zajistit eliminaci zbytkového plynného ozonu na výstupu z reaktoru.
Oxidační procesy mohou někdy vést k tvorbě sraženiny, kterou je nutné oddělit a zpracovat.
Obvykle separace nerozpuštěných látek.
Obecně je standardním postupem odstranění zbytkových koncentrací oxidačního činidla. Někdy v tzv. vymíracích nádržích (např. u ozonu), kde voda setrvá, dokud nedojde k rozkladu oxidačního činidla, někdy přídavkem vhodného redukčního činidla.
V případě oxidace organických látek jsou často konečným produktem jednodušší, snáze rozložitelné látky. Pak je nutné biologické dočištění.
Další alternativou může být odstranění nízkých koncentrací reziduálních látek adsorpcí.
Kabdasli, I. and O. Tunay (2010). Chemical Oxidation Applications for Industrial Wastewaters, IWA Publishing.
Tchobanoglous, G., et al. (2014). Wastewater engineering: treatment and resource recovery. New York, NY, McGraw-Hill Education.
Parsons, S. (2004). Advanced oxidation processes for water and wastewater treatment. London, IWA.
Rao, D. G. (2013). Wastewater treatment: advanced processes and technologies. London, IWA Publishing.