Většina fyzikálně chemických procesů čištění vstupních vod je ze své podstaty pouze separačních. Jednou z cest, jak docílit transformace, případně částečné či úplné destrukce polutantů, je aplikace silných oxidačních činidel.
Oxidovat lze i některé anorganické sloučeniny, např. kyanidy na kyanatany, případně až na CO2 a N2, nebo sulfidy na elementární síru či sírany.
Nicméně většina oxidačních procesů cílí spíše na organické polutanty, které jsou oxidovány na látky jednodušší, méně toxické, lépe biologicky rozložitelné, v ideálním případě až na CO2 a H2O.
Specifickou skupinou jsou tzv. pokročilé oxidační procesy (Advanced Oxidation Processes AOPs) jejichž společným jmenovatelem je průběh za běžných teplot a tlaků. Většina AOPs je založena na generování hydroxylových radikálů, které jsou vlastním oxidačním činidlem. Tyto radikály jednak patří k nejsilnějším oxidantům (jejich standardní ORP 2,8 V je vyšší než u ostatních běžně dostupných oxidačních činidel s výjimkou fluoru), jednak vykazují malou selektivitu – jsou schopné oxidovat široké spektrum sloučenin.
AOPs lze rozdělit do dvou velkých skupin: procesy chemické a procesy fotochemické.
V případě chemických AOPs jsou radikály generovány použitím běžných oxidačních činidel (nejčastěji O3 a H2O2) za specifických podmínek (vhodná oblast pH, použití katalyzátoru, působení ultrazvuku, ...)
ve vývoji
Reaktor a celkové uspořádání procesu závisí na konkrétním zvoleném procesu. Obecně v úvahu přicházejí především následující procesy:
Fentonova reakce
Radikály vznikají rozkladem H2O2 katalyzovaným železnatými ionty v kyselém prostředí. Existují modifikace využívající jiný zdroj železa (železité ionty, elementární železo), nebo generující katalyzátor nebo samotný peroxid elektrochemicky přímo ve vodě.
Ozonizace v alkalickém prostředí
V alkalických podmínkách (pH > 9) u ozonu převažuje tzv. nepřímá oxidace prostřednictví hydroxylových radikálů.
Katalyzovaná ozonizace
Vznik radikálů při ozonizaci lze mimo alkalickou oblast vyvolat pomocí katalyzátoru.
O3/H2O2
Hydroxylové radikály vznikají i vzájemnou reakcí ozonu a peroxidu.
Elektrochemická oxidace
U těchto procesů probíhají oxidační (a redukční) procesy na elektrodách, mezi kterými protéká vstupní voda. I v tomto případě jsou oxidační procesy (odehrávající se na anodě) připisovány především vzniku radikálů.
Sonolýza
I použití ultrazvuku (buď samotného, nebo v kombinaci s dalšími činidly) může vést ke vzniku radikálů a k oxidačním procesům.
Především organické rozpuštěné látky, které jsou toxické a/nebo obtížně biologicky rozložitelné.
V případě hygienického zabezpečení jsou cílovým znečištěním mikroorganismy.
V širokém rozmezí obvykle od jednotek po stovky mg/l, v některých případech i vyšší. Aplikace na vyšší koncentrace obvykle předpokládá následné biologické dočištění, ale řadu chemických AOPs lze použít i pro eliminaci koncentrací příliš nízkých pro biologické čištění.
Dávka oxidačního činidla: Většinou rozhodující z hlediska ekonomické proveditelnosti. Hydroxylové radikály nejsou selektivní a mohou být spotřebovávány i na vedlejší reakce.
Potenciál procesu pro tvorbu nežádoucích (toxických) vedlejších produktů: Produkty částečného rozkladu některých látek mohou být rizikovější než původní polutant.
Přítomnost zhášečů radikálů: Některé látky, označované jako zhášeče (radical scavenger), eliminují vzniklé radikály a zvyšují spotřebu činidel a snižují účinnost procesu. Jde například o uhličitany nebo hydrogenuhličitany.
Stejně jako u klasické oxidace je průběh a účinnost AOPs ovlivňována reakční dobou, teplotou, tlakem, v některých případech hodnotou pH a celkovým složením vstupní vody. Před návrhem konkrétní technologie je nutné provést testy pro ověření použitelnosti a získání dat pro optimalizaci procesu, včetně zjištění dávky oxidačního činidla, případně množství vynaložené energie.
Silně závislé na charakteru vstupní vody a typu procesu. Zejména u oxidace organických látek nelze předpokládat stoprocentní degradaci. Značný rozdíl může být mezi účinností odstranění konkrétní organické látky a celkovým odstraněním organických sloučenin (ChSK , TOC).
Je možná, ale záleží na složení vstupní vody a dávce činidla.
Silně variabilní podle zvoleného oxidačního procesu a charakteru a množství vstupní vody.
Odvíjí se zcela od množství čištěných vod a zvoleného typu oxidačního procesu.
Práce s látkami, které mají toxické a/nebo korozivní účinky.
Liší se podle typu činidla. V případě ozonu nebo ultrazvuku je potřeba počítat se zvýšenou spotřebou el. energie.
Porozumění principům daného procesu, pochopení faktorů, které ho ovlivňují a znalost možných rizik a problémů jsou naprosto nezbytné.
Odvíjí se především od zdroje radikálů, případně pomocných chemikálií.
Podle typu procesu H2O2, O3, katalyzátor
Pomocné chemikálie, např. kyseliny a zásady pro úpravu pH, případně redukční činidla (siřičitan, thiosíran) pro eliminaci zbytkových koncentrací oxidačního činidla.
průtok, dávka činidel, pH, ORP , teplota, zbytková koncentrace oxidantu na výstupu
V případě aplikace ozonu je nutné zajistit eliminaci zbytkového plynného ozonu na výstupu z reaktoru.
Oxidační procesy mohou někdy vést k tvorbě sraženiny, kterou je nutné oddělit a zpracovat.
V případě Fentonovy reakce je železnatý katalyzátor odstraněn vysrážením.
Obvykle separace nerozpuštěných látek.
Někdy je nezbytností odstranění zbytkových koncentrací oxidačního činidla. Např. přídavkem vhodného redukčního činidla.
V případě oxidace organických látek jsou často konečným produktem jednodušší, snáze rozložitelné látky. Pak je nutné biologické dočištění.
Další alternativou může být odstranění nízkých koncentrací reziduálních látek adsorpcí.
Kabdasli, I. and O. Tunay (2010). Chemical Oxidation Applications for Industrial Wastewaters, IWA Publishing.
Tchobanoglous, G., et al. (2014). Wastewater engineering: treatment and resource recovery. New York, NY, McGraw-Hill Education.
Parsons, S. (2004). Advanced oxidation processes for water and wastewater treatment. London, IWA.
Rao, D. G. (2013). Wastewater treatment: advanced processes and technologies. London, IWA Publishing.